Dnes si vzal básník pluviál
Nakladatelství Dauphin vydalo třetí básnickou knihu Víta Janoty. Jeho prvotina byla mnohoslibná, ale druhá kniha vyjevila rozpaky, o čem a jak vlastně psát. Praha zničená deštěm dokazuje, že na to Janota přišel.
Zastydlá loupežnická katarze/ zludračených/ rovnostářských principů/ zpackaný humpolácký pokus/ skromnými prostředky napodobit/ po staletí budovaná/ jemná přediva vztahů.../ Vždyť existence věcí/ za které není třeba platit/ je jen pouhopouhou fikcí...
Angažovaná poezie je trochu odpudivé spojení. Ale není snad úplně mimoběžné žádat po básních účast na osudu světa, z něhož vznikají a do kterého vstupují. Žánr niterné zpovědi už zvětral v sedimentech sentimentu, usazených po celé šíři i délce veřejné komunikace, patos si usurpují političtí lídři pro své předvolební kampaně, opěvání přírody (je-li vůbec ještě důvod opěvat) je doménou Greenpeace, a tak chudákovi básníkovi nezbývá než mluvit k věci.
Janota si v prvotině K ránu proti nebi vyzkoušel možnosti intimní a přírodní lyriky, psané podle klasického střihu: pravidelný rytmus, rým, víceméně tradiční motivy. Druhá sbírka Fasování košťat představovala pokus o zcivilnění: hovorový jazyk, prozaizovaný verš neverš, momentky ze života, často završené reflexivní pointou. Mám ženu a syna/ mám auto/ a myčku na nádobí/ mám byt s výhledem na sídliště/ a papírové desky plné veršů/ Jen nemám pořád nějak jasno/ odkud a kam.
To není citát na fackování autora, jehož rozpaky jsou patrné i bez podobných prohlášení, ale na vyjádření obdivu, jak se za dva roky na Janotově básnickém horizontu rozjasnilo. Praha zničená deštěm upomíná na autorovy starší texty jen výjimečnou schopností zaostřit na podstatný detail a nově a výstižně pojmenovat úkazy, které - ač výmluvné a příznačné - méně zjitřené imaginaci unikají. Precizní kompoziční výstavbou, kompaktním uchopením tématu, originální a účinnou metaforikou a odvahou v pojmenovávání se však tato kniha ocitá ve vyšších polohách, odkud už se lze směle rozhlížet po krajině české poezie.
Bezmasá, korektní epocha
Deset zpěvů autor rozprostřel mezi emocionálně vypjaté apostrofy Prahy, nadepsané jako Prolog a Epilog. V Prologu se nakrátko zjeví vypravěč, obyvatel metropole a nelítostný svědek jejích proměn - vždycky k horšímu: Jsem člověk uvízlý/ v nulovém bodě.../ ve výslednici neurčitých/ protichůdných sil/ neurčitého času/ někde na pokraji/ středního věku/ člověk sestupující/ do bran/ starodávného města...
Tedy bard a zároveň přímý účastník dějů. Tato epická expozice umožnila Janotovi příjemně zneviditelnit subjekt: v jeho režii se střídají obrazy utajených krás i zjevné zkázy, jeho vkus vynáší soudy nad estetickým, potažmo mravním debaklem současnosti, ale jeho účast se přesouvá do hlubších vrstev textu. Nechává místo sebe promlouvat to, co vidí.
Hrdinou vyprávění je město, ožívající v minulých i přítomných událostech, které dramaticky mění jeho podobu. Jeho obyvatelé, či spíš dobyvatelé, jsou naopak jakoby bez života, jejich přítomnost, není-li přímo zkázonosná, připomíná spíš výsadek mimozemské civilizace, jejich životy nemají s osudem města nic společného: nemilují ho, neslyší tep jeho srdce, nerozumějí mu. Žijí ve sterilním mikrokosmu svých kanceláří, aut a bytů, z něhož vystupují jen z důvodů nákupu a prodeje, dalšího parcelování, zabírání a zastavování.
Schodiště C/ Schodiště III/ která člověka dovedou/ do nablýskaných/ snobských obrkanceláří/ do skanzenů/ bolševického disidentství/ čítáren stárnoucích mániček/ a pupkatých bigbíťáků/ do alkoven/ které stále ještě/ z čiré naivity/ pronajímají nemluvným chlapům/ v kožených kabátech/ v naleštěných hranatých botách/ aby se pak/ když se je konečně podaří vystrnadit/ když se konečně trapná chuť zamete pod rohožku/ dostavil muž jménem Sergej/ nebo Andrej...
Etický a estetický soud splývají v toku vyprávění v jedno. Šíření nevkusu, rabování hodnot ve jménu tzv. prosperity, agresivní egoismus zaštítěný mocí peněz pronásledují vypravěče na každém kroku Prahou. Buržoa 19. a 20. století, který přiváděl tehdejší básníky k nepříčetnosti, se jeví jako neškodný snaživý snob ve srovnání se svým dnešním příbuzným - omezencem neomezených možností, jehož genetická výbava získala za čtyřicet let komunismu úplně nové kvality. A je jen otázkou času, kdy se město ovládané tímto živlem, kterému se nevyrovná ani stoletá voda, promění v jakýsi přízrak sebe samého:
V hnízdech děsu/ vystlaných tlející hobrou/ a epileptickým svitem zářivek/ kde stále ještě přežívá/ arogantní duch nařvaných/ socialistických plánovačů/ něco se definitivně zlomilo...
Přeludné město
Mohlo by to vypadat, že Praha zničená deštěm je jen neutěšený nářek a sklíčený zpěv, ale Janota ovládá i melodie úžasu a milostného utkvění nad všedními věcmi, které pod jeho pozorným pohledem sálají krásou a jakousi skrytou duchovní energií, ještě zesílenou permanentním stavem ohrožení, v němž se nacházejí. To jsou ty kóty, které autor vytyčuje pro čtenářovu orientaci. Vede ho do čtvrtí, které si díky nedostatečné lukrativnosti a špatné pověsti zachovaly původní ráz (Nusle, Holešovice, Karlín), na místa, která ještě vzdorují svou sytou minulostí náporu této údernické doby (Staré Město, Karlovo náměstí, Vyšehrad). Představuje mu svou vlastní, „paralelní“ Prahu, přeludné město, které se vyjevuje jen někdy a jen někomu:
Za takových rán/ zjevují se mi/ věci tajemné a skryté/ věci o jejichž pravosti/ je důvodné/ jakož i bezpředmětné pochybovat/ neboť samým svým vyjevením/ vstoupily v jakýsi příležitostný/ mimosmyslový život...
Právě při mapování torzovitých zázraků pražské periferie dobývá autor na jazyku ty nejkrásnější metafory, které svým významovým rozpětím a hloubkou upomínají až k Březinovi. Snad je to do jisté míry dáno i Janotovým slovníkem (básník je původem fyzik), bohatým na technické, matematické a přírodovědné pojmy, tedy primárně nepoetická slova, která ovšem nepůsobí v obrazných pojmenováních cizorodě ani uměle. Janotovo vnímání světa je primárně lyrické, ale jeho pojmenování budí až dojem exaktnosti: Tuhý chitinový krunýř pyšných měšťanských domů, tektonický zlom bizarních pavlačových kontinentů, hypnotická chvíle / kdy do města / jak krysař vchází první sníh.
Těžko bychom hledali v současné poezii lepší důkaz toho, jak přesné může být básnické slovo, než jsou Janotovy obrazy magistrály nad Václavským náměstím (ta hnisavá rozšklebená rána/ dennodenně rozdíraná/ neutuchajícím přílivem/ oplechované nákazy/ mikroskopickými parazity/ potěmkinovské osobní svobody), komerčního centra na rohu Karlova náměstí (další invazní koráb/ plíživého/ marťanského nevkusu), Vyšehradské skály kterou se dnes/ jak odvrtaným bolavým zubem/ prohánějí upocené tramvaje).
To už není popis, ale spíše jakési panoptikální vyjevování míst, která právě svým neodvratným směřováním do zkázy nabývají monumentálnosti uměleckých děl.
Na oltář všeobecného rozkvětu
Je dobré znamení, že po všech velkolepých básnických skladbách věnovaných jen a jen Praze zbylo ještě něco i na básníka 21. století. V učebnicích i literárních dějinách se dočteme, že se toto téma pravidelně vracelo v dobách ohrožení národa. A také Janotova skladba je plná úzkostného neklidu.
Kde vyvěrá ta tíseň? Možná nejsou zlá znamení, která básník potkává a zaznamenává, jen předzvěstí nebezpečí. Možná že tmavé mraky, které kvasí nad Faustovým domem: ohlašují přítomnost někoho či něčeho, před čím se to pyšné město - nastokrát zatracované/ nastokrát velebené/ nastokrát dobývané/ hordami nájezdníků neznámých cizokrajných očí/ kdovíjaké kacířské víry - už nedokáže ubránit. Vždyť dnes každé malé dítě ví, že některá území/ je přeci třeba odepsat/ něco musí být obětováno/ na oltář všeobecného rozkvětu.
Markéta Kořená, KNIHA TÝDNE - Lidové noviny, 11. listopadu 2006
