DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Michal Maršálek  Tady a nikde

Vyšlo 16. 11. 2010
  • V pořadí již čtvrtá básnická sbírka pražského básníka, doplněná deseti kašírovanými reprodukcemi Jakuba Špaňhela.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z iLiteratura.cz.

  • Náklad 500 ks, V2 lesklé lamino 140 x 195 mm, 102 stran

  • ISBN: 978-80-7272-231-0
  • Cena: 248 Kč (včetně DPH 10%)


Tady a nikde

Pražský lékař-psychiatr Michal Maršálek (*1949) vstoupil do literatury poměrně pozdě. První sbírka básní s názvem Z člověka oči (2007) mu vyšla před necelými pěti lety, od té doby vydává jednu knihu poezie ročně (v roce 2008 to byla Letná: První kroky na Měsíci, v roce 2009 Kobalt přechází do krve). Nyní představuje v pořadí již svoji čtvrtou knihu nazvanou Tady a nikde, vydanou jako všechny předchozí nakladatelstvím Dauphin. Hned zkraje bych rád poznamenal, že nová sbírka se příliš nevymyká tomu, na co jsme u Maršálka zvyklí, stále jde svou již v debutu naznačenou básnickou cestou. Jeho texty, často opatřené přesnou datací vzniku, bývají delšího rozsahu, značně rozvolněné až nezvykle „upovídané“ a spíše než k intimní zpovědi básníka inklinují k tomu, být pokusem o záznam historie lidstva. Přestože Maršálek svojí tvorbou prozatím nevyvolal velký ohlas, je to v mnoha ohledech autor výjimečný a originální, který se snaží zkoumat, co je poezie ještě schopna unést, co mu tento literární druh umožňuje a kde leží jeho hranice. Čtenář si proto v některých momentech nad Maršálkovými knihami může pokládat otázku, jestli maximálně prozaizovaný text, který právě čte, ještě vlastně je báseň.

Předchozí Maršálkův počin Kobalt přechází do krve byl rozložen do několika oddílů, z nichž za asi nejvýraznější lze považovat čtrnáct „epizod“ souhrnně nazvaných Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Ty formou rozsáhlejších a až dokumentárně laděných básní pojednávají o archeologických pracích v Číně, při nichž byl objeven nový vývojový druh člověka. Obdobného schématu se Maršálek přidržel i ve své nové knize, jen Čína je zde nahrazena Afrikou. Nová sbírka zahrnující texty z let 2004 – 2006 je rozdělená do tří oddílů: Kobalt přechází do krve (Imaginární dopisy), Pod kontrolou a Křehký jak bronz (Cesta do Beninu). První dvě části knihy jsou sestaveny z básní různého charakteru – některé jsou momentkou, jiné vzpomínkou či zamyšlením se, další působí na čtenáře jako svého druhu básnický „cestopis“ (objeví se řada měst v Evropě i ve Spojených státech amerických). Pro všechny je však příznačná snaha o možná až neosobní a dokumentární podání (charakteristické je i uvádění přesného místa, dne a pacifického i středoevropského času u některých čísel sbírky). Osobně však pokládám za nejzajímavější oddíl poslední, který v patnácti delších básních mapuje několikasetletou historii Beninského království, které se původně rozkládalo na území dnešní Nigérie a jehož slavné dějiny byly přetnuty rokem 1897, kdy je vyplenilo britské vojsko.

Významnější postavení oddílu Křehký jak bronz dokládá i fakt, že je mu věnována polovina rozsahu knihy, navíc nejčastěji zastoupenou barvou je v textu bronzová, která je u Maršálka vždy svázaná s Beninem; samotná obálka sbírky je pak laděna do stejné barvy. V „beninské“ části se propojují mýty s historií, můžeme sledovat dobu i skutky významných panovníků (Eweka I., Ewuare Velký...), textem se mihnou narážky na mytologii a náboženství (kupříkladu bůh kovářství Ogun), tradiční svátky a rituály, historické události (styky s Portugalci), ale i řada doložených historických postav (Pacheco Pereira Duarte, William Fagg, Olfert Dapper). Typickým rysem Maršálkových básní je pak práce s časem. Autor se neustále snaží zpřítomňovat minulost, pokouší se propojovat všechny tři časové roviny, bez přestání vedle sebe staví pradávné se současným, a čtenář se tak ocitá v jakémsi bezčasí. Příběhy se „rozvíjí / dál mimo rozpadání, mimo prchavý papír, / bez písma, v tichu, věčně“ (s. 77). Takový autorský postup však s sebou přináší i velkou náročnost, kterou klade na čtenáře. Ten se musí do textu nořit hluboko, neustále se soustředit, což není vždy úplně jednoduché vzhledem k tomu, že Maršálek rozhodně nešetří slovy. Jeho básně se postupně rozrůstají, nabírají na obrátkách, myšlenky se rozvětvují, obrazy seskupují. Ne vždy je však výsledek takový, jakého chtěl autor nejspíše dosáhnout. Nejednou se takové rozbíhání stává spíše ztrácením se ve změti slov a tápáním, což je jistě škoda, protože právě v tomto pozvolném obohacování výchozího obrazu či myšlenky tkví Maršálkova vypravěčská síla.

Většina čtenářů asi není příliš obeznámena s reáliemi Beninu, přesto se domnívám, že to pro četbu vůbec není překážkou. Africký Benin nám asi navždy zůstane alespoň částečně zahalen vzrušující rouškou tajemství. Je to právě pro řadu z nás nepoznané kouzlo horečnatým tepem pulsující Afriky, které činí Maršálkovy texty více než přitažlivými. Jsem však přesvědčen, že se autorovi nepodařilo tento potenciál plně vyčerpat. Především obraznost by podle mého mínění mohla být výraznější a mohla by lépe podtrhnout celkové vyznění sbírky. Přesto zde najdeme řadu silných míst, která nám bezpečně utkvějí v paměti: „armády jdou a zvoní / zvonky na krku na cestách do Beninu, / zpátky, beninské ženy tam čekají / na ten zvuk, sledují jeho sílu / a poznávají z něj, jak těžký byl dnes boj“ (s. 74).

I po přečtení Tady a nikde ve mně přetrvává dojem, že se Maršálek jako básník stále ještě trochu hledá. Jeho tvorba na mě vždy nepůsobí úplně vyváženým dojmem. Konkrétně u této nové sbírky bych se rozmýšlel, jestli by samotný „beninský“ oddíl nestál za rozpracování a posléze nevydal na samostatnou knížku, a to bez předchozích dvou částí, které mně osobně celkový čtenářský zážitek trochu snižují. Na samotný závěr bych ještě rád zmínil jméno současného českého malíře Jakuba Špaňhela (1976), jehož deset kašírovaných reprodukcí tvoří výtvarný doprovod sbírky. Nutno podotknout, že Špaňhelova až expresivně vyznívající práce vhodně doplňuje Maršálkovy texty a dodává jim další rozměr.

Jan Hejk iLiteratura.cz