(U)zavřeno?
V nakladatelství Dauphin vyšla nová kniha Ondřeje Tučka (2011), v pořadí druhá. Tentokrát si autor od prózy odskočil k básním miniaturám.
Ondřej Tuček působí jako typ pokorného básníka. Na papír nám přenesl osobní lyriku, záchvěvy a odrazy paměti, konkrétních míst.
Básně jsou metaforicky lakonické, na druhou stranu některá ozvláštnění na mě zase působila jako zbytečně vycpávková. Vcelku konzervativní verše autor místy prošpikoval hovorovými výrazy či nejapným humorem, jehož místo jsem si zrovna v této sbírce nezvládla obhájit: „Potom v televizi / šeptající Sandru Buldok s Benem Flekem / z decimetru poslouchala“ (s. 53).
Přesto – autor si v textech nehraje ani tak se slovy jako spíš s celkem básně. Zdá se, jako by chtěl cíleně směřovat k pointám. Nalezla jsem pár rafinovaných veršů, které v daném okamžiku zaujmou: „Viděl jsem světce / opouštět záchod / dneska jsem nebe / na zemi zřel“ (Kněz, s. 49). (Možná by Tučkovi více slušela sbírka aforismů.) I přesto, že tu mluvím o pointách a celcích, i přes to v sobě básně skrývají nedořečenost, která zjevně nespočívá jen v malém prostoru jednotlivých básní, jenž si Tuček zvolil.
Obrazy, které autor předkládá, jsou strohé. Působí na mě jako subjektivní záznamy prožité reality, vlastní vzpomínky. Vzpomínky na místa, rodnou krajinu, čas. Takové vzpomínky, které se váží na konkrétní prožitek konkrétního člověka. A víceméně jen takové, které také mají smysl jen pro toho jednoho daného člověka, neboť on si dokáže slova spojit se skutečným okamžikem. Potěší některé rodinné momentky: „ V polštáři propotila / dcerka hlavou důlek / Zhluboka se ho nadechl / a žil pak do sta let“ (s. 32). Ale téměř nedokážu snést v poezii klišovitá spojení typu: „ V zemi nikoho“ (Chodov, s. 25) či dále ještě „ Ve městě nikoho“ (Neden, s. 51).
Vypadá to, jako kdyby chtěl autor do první sbírky vtěstnat vše (zejména z pohledu motivů). Básně jsou děleny podle doby vzniku. Když se tak na to dívám, přitom jsou jednotlivé básně každý pes jiná ves. Slušelo by jim mnohem více rozřazení z hlediska nitra básně – podle obsahu, výrazu... Nelze v tiráži najít, figuroval-li v tom nějaký redaktor... Nebyl žádný, nebo si jím sám byl Ondřej Tuček? Tak, nebo tak... Zdání, že chyběl článek v řetězci, nelze zahnat.
Přes tu dobu, jakou jsem sbírku měla v ruce, přes to, co jsem o ní napsala, zdali si na ni ještě někdy vzpomenu?
Přiznávám. Není to šálek mé kávy. Ale je to jen mnou? Jako by texty byly uzavřenou součástí autora, něčím, kam ostatní neprohlédnou.
Michèle Baladránová, Texty č. 58 jaro–léto 2012
