Ondřej Tuček: Obrataň

menu

Ondřej Tuček Obrataň

Vyšlo 6. 5. 2011
  • Výbor kratších básní z let 2000 – 2010. O rodině, sousedech, ptácích, stromech, mikrotenových pytlících...

  • Přečtěte si recenze na tuto knihu ze stránek infora, Hospodářských novin, Práva a literárního časopisu Texty.

  • Foto na obalu Jan Horáček

  • Náklad 300 ks, volumen V2 matné lamino parciální lak 110 x 200 mm, 184 stran

  • ISBN: 978-80-7272-245-7, 978-80-7272-270-9 (pdf), 978-80-7272-271-6 (ePub)
  • Cena: 228 Kč

  • Vychází současně elektronicky:

Mistr básnického kraťasu Ondřej Tuček

Jinde tomu říkají haiku, tady ve středu Evropy tomu říkejme dejme tomu poetický kraťas. Jejich knihu teď vydal Ondřej Tuček. Jmenuje se Obrataň.

Z několika tisíc jich autor vybral kolem 150. Jsem velký obdivovatel citlivosti tohodle chlapíka. Třeba: „V dnešní hodině milé děti, budeme si povídat o lidské samotě. Kdo chybí?“ Nebo: „Tak už nás škrabka vzala/břicho je nahé/nůž může krájet/v kastrolu voda vře.“ Nějak tomu co Tuček píše dobře rozumím. Té melancholii, tomu pozorování rozpadů a pádů. Umí s jazykem a atmosférou. A navíc – co píše, myslí vážně. Žádné jen tak kejkle. Je to na krev. Životem otesané.


Tomáš Weiss, inforum, 30. května 2011

Milé děti, budem si povídat o lidské samotě

Ondřej Tuček (1969) před třemi lety debutoval coby prozaik, nyní se představuje poprvé jako básník. Jeho debut je velmi rozsáhlý, však obsahuje sběr za deset let. na druhou stranu, texty jsou povětšinou velmi lapidární. V lyrických poznámkách se básník ukazuje jako nevšedně empatický pozorovatel – a také zahlcený všemi svými vjemy a jejich domýšlením: „V dnešní hodině, milé děti/ budem si povídat o lidské samotě/ Kdo chybí?“ Vedle poetické artistnosti a desáté, stále stejné sbírky zavedeného autora je Obrataň jistě dobrou zprávou české poezie. Snad její neútlý hřbet listonoš prostrčí do čtenářovy schránky.


Ondřej Horák, Hospodářské noviny, 12. srpna 2011

Ondřej Tuček nachází ztracené souvislosti

Loni jsme v Salonu představili Ondřeje Tučka ve třech jeho podobách, jako prozaika, básníka a výtvarníka. Tuček výtvarník sbírá a fotografuje odpadky a bezděčně ležící předměty, aby ze zmuchlaného igeliťáku vykouzlil postavu baletky a z pohozeného hadru siluetu chrámu Vasila Blaženého v Moskvě. Tuček prozaik vydal sbírku krátkých povídek Kachnička, které se ve čtenáři zaseknou citem pro absurditu a poťouchlým smyslem pro humor. Tuček básník psal verše do šuplíku a kromě příležitostných publikací, jako byla ta v Salonu, je moc nevpouštěl mezi čtenáře. Až teď přichází poměrně mohutný (a nakladatelstvím Dauphin pěkně vypravený) výbor jeho poezie, klenoucí se přes poslední desetiletí. Tuček básník je smutnější než Tuček výtvarník a Tuček prozaik, jakkoli i v jeho dalších dvou podobách je přítomná melancholie, stejně jako v jeho básních najdeme taky kousek ironie a vtipu. Vlastně jsou všechny jeho podoby propojené, Ondřej Tuček se zastavuje a všímá si ticha, které může město proměnit v Pompeje, a nachází ve věcech dávno ztracené souvislosti.


Štěpán Kučera, Právo, 25. srpna 2011

(U)zavřeno?

V nakladatelství Dauphin vyšla nová kniha Ondřeje Tučka (2011), v pořadí druhá. Tentokrát si autor od prózy odskočil k básním miniaturám.

Ondřej Tuček působí jako typ pokorného básníka. Na papír nám přenesl osobní lyriku, záchvěvy a odrazy paměti, konkrétních míst.

Básně jsou metaforicky lakonické, na druhou stranu některá ozvláštnění na mě zase působila jako zbytečně vycpávková. Vcelku konzervativní verše autor místy prošpikoval hovorovými výrazy či nejapným humorem, jehož místo jsem si zrovna v této sbírce nezvládla obhájit: „Potom v televizi / šeptající Sandru Buldok s Benem Flekem / z decimetru poslouchala“ (s. 53).

Přesto – autor si v textech nehraje ani tak se slovy jako spíš s celkem básně. Zdá se, jako by chtěl cíleně směřovat k pointám. Nalezla jsem pár rafinovaných veršů, které v daném okamžiku zaujmou: „Viděl jsem světce / opouštět záchod / dneska jsem nebe / na zemi zřel“ (Kněz, s. 49). (Možná by Tučkovi více slušela sbírka aforismů.) I přesto, že tu mluvím o pointách a celcích, i přes to v sobě básně skrývají nedořečenost, která zjevně nespočívá jen v malém prostoru jednotlivých básní, jenž si Tuček zvolil.

Obrazy, které autor předkládá, jsou strohé. Působí na mě jako subjektivní záznamy prožité reality, vlastní vzpomínky. Vzpomínky na místa, rodnou krajinu, čas. Takové vzpomínky, které se váží na konkrétní prožitek konkrétního člověka. A víceméně jen takové, které také mají smysl jen pro toho jednoho daného člověka, neboť on si dokáže slova spojit se skutečným okamžikem. Potěší některé rodinné momentky: „ V polštáři propotila / dcerka hlavou důlek / Zhluboka se ho nadechl / a žil pak do sta let“ (s. 32). Ale téměř nedokážu snést v poezii klišovitá spojení typu: „ V zemi nikoho“ (Chodov, s. 25) či dále ještě „ Ve městě nikoho“ (Neden, s. 51).

Vypadá to, jako kdyby chtěl autor do první sbírky vtěstnat vše (zejména z pohledu motivů). Básně jsou děleny podle doby vzniku. Když se tak na to dívám, přitom jsou jednotlivé básně každý pes jiná ves. Slušelo by jim mnohem více rozřazení z hlediska nitra básně – podle obsahu, výrazu... Nelze v tiráži najít, figuroval-li v tom nějaký redaktor... Nebyl žádný, nebo si jím sám byl Ondřej Tuček? Tak, nebo tak... Zdání, že chyběl článek v řetězci, nelze zahnat.

Přes tu dobu, jakou jsem sbírku měla v ruce, přes to, co jsem o ní napsala, zdali si na ni ještě někdy vzpomenu?

Přiznávám. Není to šálek mé kávy. Ale je to jen mnou? Jako by texty byly uzavřenou součástí autora, něčím, kam ostatní neprohlédnou.


Michèle Baladránová, Texty č. 58 jaro–léto 2012