Cesta do hlubin čefurovy duše
Slovinec Goran Vojnović (* 1980) vzbudil se svojí prvotinou Proč na tebe každej sere aneb Čefurové raus! ve Slovinsku velké pozdvižení. Z hlediska uměleckého je rozhodně zajímavé a důležité,
že kniha získala hned dvě slovinské literárními ceny. Vděčnější je ale historka dokládající,
že slovinská policie je zřejmě chrabrá stejně jako ta naše (byť nejspíš sečtělejší),
neboť na Vojnoviće podala (a brzy také stáhla) trestní oznámení kvůli hanobení slovinské
policie. Jedna z kapitol románu se totiž jmenuje Proč je slovinská policie na hovno.
Návod na použití čefurů
To vše jsou ale v podstatě podružnosti. Hlavním důvodem haló, které se podařilo knize
vyvolat je její již v názvu jasně zasazené téma. Čefurové je výraz, který se ve
Slovinsku používá pro příslušníky národnostních menšin zemí bývalé Jugoslávie. Jsou
natolik odlišní (fyziognomicky i svým stylem života), že jejich přijetí slovinskou
většinovou společností je velmi komplikované. Třeba už proto, že čefurové samotné
slovo čefur slyšené od Slovinců považují za nadávku, ale mezi sebou se tak označují
v podstatě s hrdostí.
Vojnović pojal román jako takový „návod k použití čefurů“. Název každé kapitoly je
uvozený slovem proč (Proč čefuři nemluví o sexu, Proč čefurové sedí v zadních lavicích,
Proč čefur pouští muziku v autě na plný koule, ale i Proč jsem nedal bejzbolku starý
čefurce nebo Proč sme s Acem čuměli na domovní zvonky na Pregláči). Hrdina Marko je
středoškolák žijící na lublaňském sídlišti Fužiny. Tenhle podivný mix Jižáku a zanedbaných
sídlišť severočeských měst je takový malý stát ve státě, hlavním město slovinských
čefurů. Marko má sice slovinské občanství, ale bosenští rodičové do značné míry předučují
jeho cestu životem s cejchem čefura na krku. S partou podobně „postižených“ kamarádů
tráví čas sledováním fotbalu (byť slovinské kluby a slovinští fandové jsou pro čefury
póvl), nadáváním na rodiče, hraním basketbalu (ve kterém je Marko docela úspěšný,
ale o tuhle jedinou naději na „cestu ven“ brzy přichází) a marným toužením po sousedce,
která pracuje jako televizní moderátorka, a z nudy a sebelítosti (i kvůli ještě mnohem
problémovějším kamarádům, než je on sám) se pomalu začne propadat do spirály větších
a větších průšvihů.
Ta vykořeněnost je věčná
Překlad bohužel nemohl vystihnout všechny vrstvy jazyka, pro které je román mimo jiné
oceňován. Mixuje se v něm slovinština i další jazyky bývalé Jugoslávie; zmiňované
jazyky rozhodně nejsou chudé na nejrůznější šťavnaté nadávky, takže text je občas
velmi naturalistický. (Co se ovšem sexu týká je kniha velmi cudná; příběh takhle „nevinných“
podobné party kluků, která holky nemá a v podstatě je moc neřeší by v Česku působil
nevěrohodně.)
Přestože se Markovi na samém konci podaří nespadnout na samé dno (paradoxně právě
díky jeho kořenům, které ho do těžko řešitelné situace přivedly), nedá se rozhodně
o happy endu mluvit. Teprve závěr knihy ukáže, jak je vykořeněnost druhé generace
čefurů naprostá a beznadějná; jestli jejich rodičové patřili alespoň do země, odkud
pocházeli, Marko už nepatří nikam. Vojnovićův román rozhodně nedává radu, jak tuhle
vykořeněnost zmenšit, jak slovinský problém vyřešit. Rozhodně je ale velmi silnou
výpovědí člověka bez domova, člena přehlížené národnostní menšiny. Tahle univerzální
myšlenka může být hodně cenná i pro vnímavého českého čtenáře.
Jiří Vaněk, Knihožrout, 14. 12. 2011
