MEZIGALAKTICKÝ BOREC A BRATRSTVO NESMRTELNÝCH
Takže: seděl jsem s Hugem, nedostudovaným doktorem přírodních věd, v naší kosmické kanceláři Mezigalaktický borec a rozprávěl o podstatě detektivních románů. To, že Huga vyhodili z prestižní Univerzální Galaktické univerzity, mu nebránilo v používání univerzitního titulu a ten doktor se k němu opravdu hodil, již jenom kvůli jeho pěkné kulaté a plešaté hlavě a také to dobře působilo na klienty.
„Podívej se na to, Hugo, takto,“ řekl jsem mu v návaznosti na jeho předcházející poznámku, že nemá rád detektivky. „Máš pravdu, že v detektivkách vlastně nic nového nenajdeš. Když to vezmeš do důsledku, tak opravdu zjistíš, že základem skoro všech těch detektivek je zmizení. Buď zmizí nějaké prachy, anebo zmizí nějaké umělecké dílo, anebo třeba nějaká nevěrná žena, anebo obrazně dojde k vraždě a zmizí čísi život.
V detektivkách pořád něco mizí a může v nich zmizet cokoli, třeba i nějaký měsíc, ale ještě jsem si nikdy v žádné detektivce nepřečetl, že by něco zmizelo jaksi absolutně a bez jakéhokoli vysvětlení. Mám prostě na mysli dokonalé zmizení. Myslíš si, Hugone, že by bylo možné, aby z vesmíru něco dokonale zmizelo?“
„Ty mne, Brente, vážně občas udivíš. Jo a vedle toho zmizení jsi ještě zapomněl uvést také objevení, neboť nejenom ve vesmíru se pořád něco objevuje, ale samozřejmě že i v těch tvých detektivkách také. Tu se objeví nová stopa, tu nová tvář a někdy se tam také objeví pachatel a také vysvětlení onoho základního zmizení. Laik by si možná řekl, že jen tak bez nějakého důvodu nic nezmizí a taky se jen tak jaksi halabala nic neobjeví, protože tady prý máme přírodní zákonitosti. No, v projeveném kosmu se to skutečně všechno nějak navzájem podepírá. Takže když někde ubereš, tak vlastně někde jinde přidáš. Napadl mne hned jeden příklad takového zčistajasna objevení a na to navazuje možnost zčistajasna zmizení.“
Bohužel mi již Hugon nestačil prozradit, jaké konkrétní objevení má na mysli, neboť nad mým pracovním stolem se objevil zrnitý holografický obraz. Před námi a tak trochu i nad námi vznášelo se cosi mezi ropuchou a gorilou s jednou koženou odřenou páskou přes jedno oko a nebylo pochyb, že za námi Gulon poslal Okula, svého nejvěrnějšího poskoka a mimo jiné šéfa jeho osobní ochranky.
„Pěkně zdravím Okule,“ oslovil jsem tu upocenou příšeru. „Nazdar kluci,“ pravil Okulo a zachechtal se, takže se jej Hugo zeptal, co ho tak pobavilo.
„Zkrátka, když vás dva vidím, začnu se smát. Ale teď přestaňme vtipkovat a hoďme řeč, protože nemáme moc času.“
Očekával jsem zase nějaké plky ohledně splátek za Fantóma, což je skutečně skvělý vesmírný koráb, který jsem bohužel opět zastavil. Bohužel zrovna právě Gulonovi, který toho hodně nemá. Nemá zlaté srdce a určitě nemá a nezná křesťanský soucit, ale má hotovost, a to vždy, protože ta pitomá hruška má prsty snad ve všech kasínech toho „mezigalaktického bordelu“, kterému se taky říká Mezigalaktická konfederace. Ale vypadalo to, že protentokrát má Okulo, a tím pádem i Gulon na srdci něco jiného než pár drobných z několika nezaplacených splátek. A skutečně tomu tak bylo. To nám však už řekl přímo Gulon, k němuž jsme se dostali tak náhle a rychle, protože Okulo nás už měl zaměřené ve svém idealizátoru a meziprostorem se díky němu dostanete okamžitě kamkoli. Třeba i do dračího Gulonova hradu. Znám lepší místa, kam si zaletět na výlet, ale jaksi jsme neměli na vybranou. Ještě na nádvoří Gulonovy sluje jsem požádal Huga o uvedení nějakých příkladů zčistajasna zmizení a objevení.
„Jedním z nejčistějších a nejnepravděpodobnějších příkladů je kupříkladu náš vesmír, Brente. A jestliže se nám kdysi tak nečekaně objevil, mohl by možná stejně nečekaně zmizet. Stejně je na tom všem kolem nás nejzábavnější, že se snad nejčastěji ze všeho potkáváme právě s tím nejnepravděpodobnějším. Všiml sis toho, Brente?“
„Myslím, Hugone, že tady nás spíše čeká něco velmi nejpravděpodobnějšího. Pravděpodobně tady zase někomu něco zmizelo a zároveň se pochopitelně něco objevilo. Velmi pravděpodobně přicházívá po nějakém zásadním zmizení objevení se problému. Pochopitelně to také platí vice versa Hugone. Jen si vzpomeň na ten ukradený měsíc.“
Ale to jsme již stáli tváří v tvář Gulonovi a pár jeho krví podlitých očí na horní části jeho „hruškoidní“ existence vibroval rozčíleným pomrkáváním.
„Nemám čas se s vámi pánové dlouho vybavovat, ale je vám jasný, že se asi dohodneme. Já vám vrátím Fantóma a přihodím vám k tomu navrch přesně tolik, kolik vás ta loď stála, a vy mi pokud možná co nejdříve najdete dceru.“
Vůbec jsem netušil, že má nějakého potomka a už vůbec ne, že to je dcera. Pohlédl jsem kradmo na Huga, a protože jsem se na něj díval svrchu, postřehl jsem na jeho holé hlavě svižně se kutálející krůpěje potu. Gulon dodal, že nejlépe do zítřka, a to už jsem se začal potit i já, přestože mám přezdívku Rychlý šíp a přestože jsem jako kapitán 55. mezigalaktického pluku už zažil hodně rychlých akcí, a když říkám rychlých, tak myslím rychlých.
Tak kupříkladu, když nás ten šílený Rosenbaum omylem prohodil do Všeho. Ale teď nemám moc náladu vám vykládat, co to je, a mám obavu, že by vám to v celém vesmíru nikdo nedokázal pořádně vysvětlit. Snad kromě Huga, ale ten by na to teď taky neměl zrovna náladu.
Zachránil nás jenom neočekávaný zásah mé přítelkyně, dobré milenky Amandy. Sama mi dodnes nedokázala vysvětlit, jak se jí podařilo překonat trojrozměrnou bariéru našeho klasického prostoru. Povídala mi akorát něco jako, že: tady jsem zmáčkla tohleto a potom tamto a najednou jsem měla pocit, jako že je ze mě matematická rovnice. A to byl skutečně správný pocit, protože do Všeho povětšinou vstoupíte jako cosi bezrozměrného a hodně abstraktního.
Ona tam vletěla jako ideální žena, jako naprostý archetyp ženského myšlení, a právě to rozhodilo šíleného vědce Kurta Rosenbauma. Muže, který myslel logicky – svým způsobem. Takže se nám podařilo z té jeho pasti vybruslit i s tím ukradeným měsícem. A řeknu vám, že celé to vlastně proběhlo okamžitě, takže zatraceně rychle.
Gulon náhle zavřel všechny své žluté oči. A k další poradě si nás převzal Okulo.
Procházeli jsme s ním Gulonovým sídlem a připadalo mi to jako putování nějakým bludištěm. Zastavili jsme před hrubou kamennou stěnou a najednou šup a všichni tři jsme se z ničeho nic ocitli uprostřed kulovité místnosti bez podlahy a stropu, protože kde by taková koule vlastně měla mít spodek a vrch. Ale to bylo stejně jedno, jelikož jsme se v ní jen tak vznášeli. Okulo nás provrtal zlostně svým jedním okem a pravil, že ho dost štve, že Gulon nepověřil pátráním výhradně jeho, takže na nás dohlédne.
„Zkrátka, hoši, to vypadá tak, že vám budu dělat společnost. Takže to za prvé. Za druhé. Gulona, Gulonova dcera.“
Luskl svými chlupatými prsty a před námi se objevil trojrozměrný obraz Gulonova potomka.
„Tady ještě včera byla a dnes tady prostě není. Chápete to?“ Chvíli jsem ho ale neposlouchal, protože ten obrázek v životní velikosti mi vyrazil dech.
„Takže zkrátka nevysvětlitelně zmizela, Okulo? To se ovšem ve vesmíru odehrává zcela běžně. Ačkoli je to vlastně velmi nepravděpodobné, ale s tím se nedá nic dělat. Takže kdo ji viděl naposled? A doufám, že ne nějaká její chůva.“
Okulo mi doporučil, ať raději nežertuji a mluvím k věci, a dodal, že naposledy ji snad zahlédl doktor Navrátil v padělatelské laboratoři, a luskl prsty a všichni jsme se přenesli k těm falzifikátorům.
No, vypadalo to tam ctihodně. Člověk by si mohl připadat jako v nějakém velkolepém výzkumném centru a patrně tam byli schopni padělat úplně vše. Včetně celého vesmíru. Doktor Navrátil, který vypadal jako velice slušný člověk, nám ovšem nic zajímavého neřekl.
„Gulona tady ráda chodila a zvídavě pozorovala a přesně to tady dělala také včera. Vydržela tady stát třeba i dvě hodiny. Tak a potom normálně odešla tam do té dlouhé chodby, ale na její konec už zřejmě nedošla. Takže musela zmizet někde v ní, což je ovšem naprosto nemožné.“
Samozřejmě že velkolaboratoř zaujala doktora Huga, který si pečlivě prohlížel jakýsi dvoumetrový černý válec, stojící hned vedle. Navrátil na něj zavolal, ať na něj hlavně nesahá. Ale zavolal asi ve chvíli, kdy se ho Hugo právě dotkl, jelikož Hugo zmizel. A navíc to chvíli vypadalo, jako by snad chtěla zmizet i samotná laboratoř.
Vše kolem mne se náhle silně rozmlžilo a zežloutlo. Za chvíli se chvění uklidnilo a rozmazané tvary se opět navrátili do původního vzezření, ale nažloutlost tady byla dál. Také tvář doktora Navrátila zežloutla, ale měla trochu jiný odstín než žluť Okulova obličeje. Ale tady by bylo spíše na místě říci tlamy.
Patrně jsem zesinal i já a potom bylo chvíli hrobové ticho. Pak začala mela. Hugo se totiž nějak špatně dotknul materializátoru a dokonce jím prošel, takže celé to chvění a žloutnutí pozoroval z druhé strany. To by bylo ještě v pořádku, horší byl výsledek té materializace, ale nebylo ani moc času si tu potvoru prohlédnout zblízka. Nejdříve ukousla hlavu doktoru Navrátilovi a my ostatní, včetně několika zmatených pracovníků této zajímavé laboratoře, jsme se dali na útěk.
Doběhli jsme k východu, který se automaticky zablokoval, což bylo moudré řešení, jež znemožňovalo, aby se podobné vědecké omyly dostaly ven a dál šířily zkázu. Obrátil jsem se tedy čelem k té krvelačné tlamě, zapnul svůj ochranný štít a plnou parou jsem se proti ní rozletěl. Takže se to rozprsklo na všechny strany a mně pak půl hodiny vytahovali z protější stěny a nechal jsem jim tam na památku obtisk své hlavy.
„Navrátil nám toho už moc neřekne,“ konstatoval Hugo, ohledávající jeho zakrvácený krk.
Najednou se mi zdálo, jako bych se ocitl v centru tornáda. Všechno kolem se točilo a třáslo a skrze vzdušný vír jsem zaslechl: „Vstávej, Brente. No tak, Brente…“
Když jsem otevřel oči, uviděl jsem Huga a za ním velký nápis „detektivní agentura Mezigalaktický borec“.
„Hele, Brente, dej se dohromady, protože dnes má přiletět Amanda a my bychom měli něco udělat s tím bordelem. Nerad bych byl svědkem zase nějaké scénky. Znáš ji.“
Sen? Jenom sen. Klid. Ještě, že tak.
„Ty, Hugo, mně se zdálo něco příšerného.“
Sedl si proti mně, a když jsem skončil, poznamenal: „No, nejzajímavější na celém snu je ta Gulonova dcera a ty počáteční úvahy o zmizení a objevení jako takovém. Divil by ses, ale jsou to docela důležité ideje a daly by se celkem zajímavě rozvinout. Tak třeba vesmír, Brente. Ten se také zkrátka jen tak zčistajasna objevil a také by třeba mohl i jen tak zčistajasna zmizet. Myslíš si, Brente, že snad opravdu má nějaký význam, že se to stalo před nějakými čtrnácti miliardami let? No, ty si asi po tom včerejším večírku myslíš, že zase kecám, ale mám pocit, že by se mohl klidně objevit třeba před sedmnácti miliardami let a nebyl by v tom veliký rozdíl.“
„Podívej se, Hugo, nemysli si, že mne takové záležitosti nezajímají. Právě naopak. S tím naším vesmírem bych to pojal jako zajímavý detektivní případ. Zkrátka, něco se někde neočekávaně objevilo a vyvolalo to problémy. Představ si, že bychom třeba našli v kuchyni pod stolem Gulona v podobě nakládané hrušky. Co si myslíš, že bychom tím získali? Problém. Takové čistě soukromé pátrání po tom, co nezmizelo, ale naopak se jaksi vynořilo či objevilo, by bylo vítanou změnou. Mně se zdá, že většinou se zabýváme zmizeními. Ať už se jedná o zmizelý měsíc anebo zmizelé tajné dokumenty či zmizelou manželku.“
Naštěstí jsme se nemuseli zabývat zmizením Gulonovy dcery, protože existence takové bytosti má hodnotu pravděpodobnosti nula. A hned mne napadlo pár doplňujících otázek.
„Hugo. Bylo to objevení se vesmíru jedinečnou událostí? Nemůže takových vesmíru být více? Proč se objevil právě před tolika a tolika lety a byla to náhoda, anebo to byla naprostá nutnost? No, pro začátek to není nic moc pokrok. Takové otázky jistě trápily chytřejší hlavy než ty naše. Tak co, Hugo, porozhlédneme se po tom?“
„Brente, to je skvělý nápad a pochopitelně ti jsem k službám, ale dej se prosím tě dohromady. Dnes přiletí Amanda a nechci tady mít žádný proslov kvůli tomu tvému neskutečnému bordelu.“
„Hugo to je také tvůj bordel, takže skoč pro smeták a tu, no jak se tomu říká?“
„Lopatka, Brente,“ řekl Hugo a zmizel hledat lopatku.
Kupodivu dorazila Amanda trochu dříve, než jsme s Hugem očekávali. „To jsem si mohla myslet, pánové, že to dopadne právě takhle.“
A ladným levhartím krokem prošla kolem Huga, aby se pohodlně rozložila v polokulovitém křesle za mým pracovním stolem a pokračovala v hodnocení situace.
„Přesně tak to musí vždycky dopadnout, když necháte dva chlapy o samotě. Taková mužská dvojice – to je něco, jako ztělesněná entropie. Ale kluci, nechte toho předstírání úklidu, mám novinky.“
Nevím, co si v tu chvíli myslel Hugo. Možná se dále zaobíral podstatou detektivky jako literárního žánru, ale já jsem strnul hrůzou, protože se stalo přesně to, co jsem očekával, že se stane, když Amanda vyslovila slovo novinky.
Zkrátka jsme se krátce poté s Hugem od Amandy dozvěděli, že se nedávno setkala s Optimem…
„Je to opravdu zajímavý chlapík. Věhlasný sběratel. Říkal, že mi svoje sbírky rád ukáže a že má i ohromnou knihovnu a také rozsáhlou sbírku šperků ze všech koutů vesmíru… No a mezi řečí se zmínil o naší agentuře, že mu byla doporučena, a protože se prý zrovna chystá k jistým změnám v zabezpečení svého Museionu, tak říká své soukromé galerii, tak by si nás rád najmul. Potřebuje, aby mu to někdo zodpovědný na nějakou dobu ohlídal, a my prý máme úžasná doporučení. Mumlal cosi i o tom, že se může při té výměně zabezpečovacích systémů stát, že Museion bude na nějakou dobu úplně nechráněno.
Říkal sice, že je to velmi nepravděpodobné, ale že by byl rád, kdyby tam měl po tu dobu vedle běžného personálu ještě pár schopných chlapíků, kteří se umí dobře ohánět paprskomety. Štědře zaplatí a vyplatí samozřejmě i zálohu předem.
Takže. Tady je smlouva a tady je záloha. Jo, a abych nezapomněla. Vyrážíme už zítra. Takže musíme na nákupy do Emporia.“
Vůbec se Optimovi nedivím, že se do Amandy zbláznil. Já jsem do ní taky úplný blázen a rád bych pro ni třeba skočil i do ohně. Ale při slovech Emporium a nakupovat se mi udělalo špatně a mám pocit, že i Hugo zbledl.
No, vesmír se nám za těch několik tisíc let od narození Krista hodně změnil. Lidstvo se nasra… do jeho všech možných i nemožných koutů objevením meziprostoru. No, a lidi se taky hodně změnili. Někdy už ani člověk neví, jestli nepoužívá to slovo člověk spíše jen ze zvyku a jazykové setrvačnosti. Jen se nad tím na chvilku zamyslete. Váš jazyk je přímo prošpikovaný obraty a metaforami, pro něž byste dnes již sotva našli nějaký reálný předobraz. Já nevím, třeba například: spadl jsem z višně, zírat jako Vebr, pečení holubi lítající sami do huby.
No jasně, že huba tady stále je a není problém na něco zírat anebo skončit zase v … protože alespoň po vnější a také trochu po vnitřní stránce ještě máme s našimi prapředky ledacos společného. Jako například to, že neznám chlapa, který by rád nakupoval. Jistěže se mezi námi najdou patologické případy a výjimky z pravidla, ale jsou to stále jenom výjimky. Ani já a ani Hugo jsme mezi ně určitě nepatřili, ale záloha je záloha. Ačkoli teď opravdu nevím, jestli by nebylo lépe, kdybych nikdy neslyšel o nějakém Museionu a nějakém milém Optimovi.
Každopádně než bys řekl švec, a musím se vám přiznat, že jsem byl chvíli na rozpacích, když jsem si jen tak, ze záliby v luštění hádanek zjistil, co to ten švec vlastně znamená, ocitli jsme se v Emporiu, což je prima místo právě pro někoho, kdo si potřebuje koupit za nehorázné peníze přesně to, co nikdy nebude potřebovat. Přestože už má Amanda ve svém šatníku snad sto různých kombinéz, museli naše první kroky zamířit ke Snejkovi, neboli Hadu z ráje, jenž se plazil a otáčel kolem jakési jabloně před vchodem do jedné z největších prodejen nejlepších kombinéz ve vesmíru.
Amanda mi sdělila, že moje kombinéza je úplně zastaralá a že se mnou nikam nepoletí, nehodlám-li si ještě dnes pořídit novou. Potom se otočila k Hugovi, který si myslel, že se ho nějaké nakupování vůbec netýká, a řekla mu, že vypadá jako otlučený kotel a že mu velmi ráda pomůže při výběru nového modelu.
No, nedá se říci, že by u Snejka nebylo z čeho vybírat, a také jsme si tam vybrali. Samozřejmě že jenom díky Amandě to dopadlo tak, že při pohledu do zrcadla jsme s Hugem uviděli nějakou dvojici cizích mužů, jimž bych se okamžitě vyhnul velikým obloukem. Hugo vypadal jako nějaká nažloutlá dýně a nezachránila to ani žlutá ochranná maska. Místo sebe, oblečeného ve své oblíbené bleděmodré a trochu odřené kombinéze, jsem uviděl jakéhosi nabíječe. Cosi s oranžovými chrániči na ramena a kolena, cosi se zašpičatělým zeleným jehlanem. Amanda si pořídila něco stříbrného a vypadala asi tak, jako by ji někdo prostě jenom postříbřil po celém těle, takže byla vlastně skoro nahá.
„Výborně kluci,“ zhodnotila naši novou karnevalovou výbavu, „teď už konečně vypadáte jako lidi. Mimochodem, Brente, ten zelený antigravitační plášť ti dobře ladí s přilbou. Co? Že je to špičatý a vypadáš jako úplný idiot? Ale prosím tě. V těch starých jste si už užili dost a nechceš přece budit nežádoucí pozornost. Tohle si detektiv a zachránce Všeho nemůže dovolit. Mimo jiné mají ty vaše kombinézy spoustu zajímavých zlepšení, která časem ještě určitě oceníte. A co říkáte mně?“
Svůdně se zavlnila a padla mi do náruče, čímž šikovně aktivovala paralyzátor a ztuhla jako mramorová socha. Hugo se ještě znechuceně prohlížel v zrcadle a po chvíli dodal, že by to s tím objímáním na veřejnosti už stačilo. Nebyl jsem schopen odpovědět. Naštěstí Hugovi brzy došlo, že něco není úplně v pořádku a zmáčkl přesně to tlačítko. Mohl klidně zmáčknout třeba detonátor anebo anihilizátor a zase by bylo příště o čem psát.
„No tak to vidíš,“ řekla vesele Amanda. „Jak je to skvělé.
Na druhý den jsme odletěli za Optimem a vypadal jsem jako…
O Museionu vám řeknu pár slov. Konec konců již proto, že normální smrtelník se do takových míst sotva kdy dostane a kdo má rád knihy a umění, ten ať nastraží uši, protože tolik knih pohromadě uvidíte vážně málokdy.
Rád bych vám samozřejmě udal souřadnice Museionu, ale dohoda je dohoda a Optimus by vážně nebyl potěšen, kdyby mu tam začali najednou lítat nějací zvědavci, a to nejenom proto, že si potrpí na klidné soukromí.
Podívejte, Optima musíte znát již proto, že jeden z jeho předků, spíše opravdu prapraprapředků, objevil meziprostor, čehož se pochopitelně chytil kde kdo. Nu, a časem se létání meziprostorem rozšířilo natolik, že nám dnes připadá tak běžné jako třeba dýchání anebo mávání rukama.
Náš Maximus Optimus měl ovšem se svými předky společné snad jenom příjmení a taky trochu té geniality, jinak byl již takový zdegenerovaný úd rodiny. Nechci říci, že by Optimus byl špatný člověk, ale zrovna charakter to tedy nebyl, ale kdo by se tomu podivoval. Taková hromada prachů by musela zkazit snad i Krista. No dobrá, toho tedy ne, protože Kristus byl frajer a taky je to dodnes tak trochu záhada. Já osobně si myslím, že by se to povídání a ty staré příběhy někdy mohly brát i vážně a doslova, takže se člověk vyhne zbytečným úvahám, které stejně k ničemu nevedou. Samozřejmě čas od času, jinak je pochopitelně opatrnost při posuzování starých textů vždy na místě.
Pro mne to ale byl zkrátka frajer a opravdu Bůh a šel do toho opravdu natvrdo. Jedině tak ovšem může člověk vůbec něco dokázat. Plazit se podél stěn jako nějaký přizdisráč je ostuda. Koneckonců taky proč se plazit. Teď musím udělat tohle a je to správný, tak to taky udělám. Ale dost moralizování.
Optimus si svoje problémy vyřešil po svém. Stáhl se do ústraní a jenom velmi zpovzdálí se věnoval svým obchodům. Jeho největší vášní se stalo jeho Museion a jeho sbírky. Jeho agenti lítali po celém vesmíru a kupovali snad každou kuriozitu, ale i různé vědecké přístroje a také umělecká díla a hlavně, to chci zdůraznit, knihy. Opravdové knihy, které Optimus také ve velkém tiskl, takže i dnes si hlavně díky jeho úsilí můžete pořídit skutečnou knihu a ne nějaký virtuální šrot. Já mám koneckonců knihy také rád, ale takovou obludnou knihovnu jsem prostě v životě ještě neviděl, a přesně v tomhle bludišti jsme měli několik dní hlídat všechny ty poklady. Když říkám bludišti nemluvím do větru.
Tak a teď vám konečně popíšu Museion.
Nejdříve se ale posaďte, aby vás to neporazilo. Začnu trochu oklikou. Podívejte, kdysi dávno před mnoha tisíci lety žili byli nějací Číňané. No, to není nic zvláštního, protože na Číňana narazíte i dnes na každém rohu. Nu, a někteří z nich byli velmi zručnými a trpělivými umělci, řemeslníky a někteří z nich byli ochotni věnovat spoustu času vyrábění kuliček v kuličkách. Je to divné, ale je to tak. Zkrátka na začátku měl takový trpělivý šikula před sebou kus slonoviny, z té si vysoustružil, vytesal či vyrobil kouli. Ty výchozí koule mohly mít různé rozměry, ale řekněme, že náš šikula si vyhladil kouli velikou jako pěst, a to byl teprve začátek nekonečného piplání s dalšími kulovitými povrchy skrývajícími se prozatím pouze jako jistá možnost v základní kouli. Výsledek takové lopotné a jemné práce byl ten, že kdybyste si představili plochý průřez původní koulí, uviděli byste řadu soustředných kružnic představující řezy kulovitými povrchy skrývajícími se uvnitř. Vůbec si nedokážu představit, kolik času musel takový Číňan věnovat svému dílu, a taktéž jsem si, když jsem uviděl poprvé Museion, nedokázal představit, jak dlouho muselo trvat, než se Optimovi podařilo vybudovat ohromnou zvětšeninu malé čínské koule ze slonoviny.
Před námi se vznášela obří koule, jejíž průměr mohl být určitě několik desítek kilometrů. Téměř se ztrácela v temnotě svého nekonečného vesmírného okolí…
Uvnitř nás přivítal samotný Optimus a ten nás také provedl ve svém vznášedle připomínajícím nějakou starobylou ponorku po svém Museionu, takže jsme společně propluli mezi kulovitými meziprostory plnými uměleckých pokladů a největší překvapení nás čekalo v nejvnitřnější a nejmenší kouli, jež byla ovšem dostatečně prostorná pro to, aby právě tam Optimus umístil svoji knihovnu. Opravdový sběratelský klenot.
Samotný Optimus nevypadal na svých sto let špatně. Mně ale připomínal starého opelichaného kocoura, jelikož po celou dobu prohlídky mohl ten neřád nechat oči na Amandě. Připadal jsem si tak, že jsem raději hned začal myslet na naši již částečně zaplacenou zakázku. Hugo to asi nevnímal a ve svém žlutém oblečku si mohl připadat tak maximálně jako pořádná dýně.
Zato Amandě to pochopitelně zase slušelo a ona si to pochopitelně pořádně užívala, zejména proto, že si byla dobře vědoma mých i Optimových pohledů. Ani ženská povaha se za několik tisíciletí příliš nezměnila.
Optimus nás provedl částí své ohromné knihovny, o jejímž uspořádání ještě bude řeč, a naši prohlídku jsme skončili přímo ve středu Museionu, jenž vyplňovala přibližně stometrová červená koule. Zde se Optimus zastavil a vystoupili jsme na plošinu vedoucí kolem celého jejího obvodu.
„Tak, milá Amando a vážení přátelé, tady stojíme před řídícím mozkem našeho malého muzea. Magnus,“ a poklepal kouli. „Má přehled o všem, co se v Museionu šustne, a nejenom to. Jeho paměť obsahuje obsahy nejenom všech knih, které se mi zde podařilo shromáždit, ale i všechny možné dostupné informace, takže kdyby vás něco zajímalo snad z jakékoli oblasti lidského vědění, obraťte se přes tento terminál na Magna a ten vám jistě rád zodpoví vše, co bude v jeho silách. Jedním z mých zájmů je shromažďování údajů o původu našeho vesmíru. Ano, Amando, nejsem pouhým překupníkem, ale také Filosofem.“
Tady jsem si pomyslel své a o něco později, když jsme osaměli a Amanda se šla koupat, mi Hugo řekl, že si také pomyslel své.
„Podívej se na to, Brente, spíše optimisticky. Vím, že Optimus není žádný Doctor Mirabilis, ale jeho peníze a jeho občas ušlechtilé zájmy jsou naprosto neocenitelným přínosem pro udržování nějaké kultury i v dnešních virtuálních časech. Jenom považ, kolik knih se dostane mezi lidi jenom díky jeho vydavatelství. A tady musím přiznat, že jeho činnost je přímo osvícenstvím v tom nejlepším slova smyslu, stejně jako jím je působení těch několika katolických řádů včetně Tovaryšstva Ježíšova a františkánů a navíc si vzpomeň na náš úmysl vypátrat něco nového o objevení vesmíru.“
Já mu na to pouze řekl: „Dívám se už skoro na všechno optimisticky, ale při pohledu na to červené monstrum, ten kulatý elektronický mozek plný informací nejenom o stavu kosmologických bádání, jsem, Hugone, trochu zapochyboval, jestli zrovna my dva pohneme s tou záhadou. Vždyť ten Optimus to řekl zcela srozumitelně. ‚Milá Amando,‘ jako by právě ji zajímala nějaká ontologie, Hugone, a říkám ti Ontologie, protože přesně u otázky po původu vesmíru, přechází Kosmogonie a Kosmologie do Ontologie, ‚lidstvo se již celá tisíciletí snaží rozlousknout, proč vznikl vesmír. Drahá Amando, někdo ti na to odpoví, že za tím stojí Bůh anebo náhoda a bůhvíco ještě. Ale záhada zůstává záhadou‛. Věda pokročila při odkrývání stavby vesmíru nesmírně daleko a můj prapředek Optimus I. otevřel lidstvu dveře do meziprostoru, ale stále o tom víme úplný kulový.“ Tak tohle jsem pochopitelně dodal já, Hugone, protože Optimus by před dámou nikdy neřekl kulový a já můžu dodat, že víme opravdu kulový.“
„A proto,“ dodal Hugo, „nám zbývají jen nejčirejší spekulace čirého rozumu, protože tady nám nakonec žádná experimentální data nepomohou.“
Optimus se nám ještě před odletem, a odlétal ještě v den našeho příjezdu, pochlubil sbírkou starých svitků. „Je to úplně nejnepravděpodobnější místo ve vesmíru, kde byste asi hledali nějaké staré svitky. Již jenom proto, že by nikoho nenapadlo je hledat. Každý si totiž řekne, že žádné již dnes nikde nemohou být nalezeny. Chyba. Já jich tady mám několik, včetně jejich překladů. Nejvíce si cením Órigenova spisu O základech, a myslím tím přímo původní Órigenuv rukopis. Hned vedle řadím patnáct původních Platónových listů, ale tady bych vás poprosil o diskrétnost. O jejich existenci víme pouze já a Magnus, ale ten si toho vlastně není vědom.“ Jak se ukázalo později, byl si Magnus vědom ledasčeho, o čem neměl Optimus ani ponětí. „A dále si nesmírně cením několika rukopisných úryvků psaných vlastnoručně Plótínem. Týká se to především cest lidské duše k Bohu a je to skutečně velmi podnětné čtení, které by mohlo zaujmout především právě vás pane doktore.“
A Hugo, tzv. doktor, se nadul pýchou a začal cosi o svých hlubokých filosofických zájmech a myslím si, že lezl postupně do... všem čtyřem, tedy podle pořadí důležitosti nejprve Platónovi, potom Plótínovi, potom Órigenovi a nakonec Optimovi, který se v této společnosti ocitl jenom díky souhře okolností a kvůli hloubce svého myšlení.
Takže jsme si s Optimem zamávali a on odletěl a před námi bylo několik klidných dní v Museionu. Zanedlouho jsme také zamávali Amandě. Na rozloučenou nám řekla několik rad.
„Hele, Brente, nerada bych, abyste to tady nezvládli. Jasný? Vím, že jste z toho Magna úplně mimo a ty mi Hugo raději nic neříkej. Včera jsi se kolem té sebestředné koule motal celý den a nepovídej mi, že sis s ní nic nepovídal. Je mi zřejmé, že to nebude žádná hloupá mašina a pro vás dva bude konverzace s tím megamozkem určitě zajímavá, viď, Brente? Už vás totiž vidím, jak se nemůžete dočkat, až položíte tomu plechovému orákulu nejzásadnější otázku: Magne, proč vznikl vesmír? A ta plechová sebestředná koule vám řekne samozřejmě úžasnou odpověď. Mimo jiné nezapomínejte, že tohleto Museion je sice pěkná a ušlechtilá instituce a opravdu v sobě skrývá velké poklady lidského ducha, ale máme tady i jiné instituce, jako například Bibliotheca Vaticana a Tovaryšstvo a různé jiné, a nevěřím tomu, že by nevěděli o těch Platónových dopisech a jiných rukopisech. Když bude probíhat výměna zabezpečovacích klíčů podle plánů, nic nehrozí, ale když ne, může to tady začít být hodně veselé.“
Večer jsme se rozložili poblíž Magna v jednom velikém sále připomínajícím klášterní knihovnu. Takové dnes snad ani neexistují. Vysoké stěny sálu byly lemovány pozlacenými knihovnami. Strop pokrývala mohutná a velkolepá freska, zobrazující stvoření světa, a létalo to tam jako o život. Mohutný stařec letící nad stvořeným světem. Všude kolem roty andělů a nahých žen a také stovky sluncí a mlhovin. Dvoukřídlé dveře jsme nechali otevřené, takže jsme měli pěkný výhled na Magna. Popíjeli jsme cosi, čemu se asi dříve říkalo kořalka.
„Hele, Hugo, tak ty sis popovídal s Magnem? Co ses dozvěděl?“
„Je to takový rozum o sobě a teď hlavně hodně rozumuje o svém původu a nějak mu nejde do hlavy ta jeho umělost, které on ovšem říká artificiálnost, a kdyby měl nějaké ruce a nějaké tělo a také nějakou hlavu, tak by tady před námi seděl s hlavou v dlaních a opakoval by do zbláznění: To není pravda. Ne, to nemůže být pravda, že bych právě já měl být čímsi artificiálním. Ale dá se s ním pohovořit, když není melancholický. Pro mne je to takový předobraz Všeho jako čehosi narvaného až k prasknutí nemateriálnem. Ovšem ve Všem je místa dost, obrazně, protože tam přece o žádném místě nemá smysl mluvit. Dneska jsem o tom trochu uvažoval a snad to, Brente, trochu souvisí s naším soukromým pátráním a myslím si, že bychom si o tom měli také promluvit s Magnem. Může to být osvěžující a především bychom měli využít příležitost. Protože kdy se zase dostaneme do společnosti tak mohutného počítače? Tak mne napadlo, že do všeho se nedá vstoupit, protože tam už jsme, ale musí to mít různě
