16
Ivan Grigorjevič Kantov se při chůzi opíral o hůl a našlapoval opatrně, husí chůzí. Šel po Husově ulici a pod paží nesl husu.
„Kam jdeš?“ zavolal na Ivana Grigorjeviče Ponomarjov.
„Ale tadyhle,“ řekl Ivan Grigorjevič Kantov.
„Moh bych jít s tebou?“ optal se Ponomarjov.
„Moh,“ řekl Ivan Grigorjevič Kantov.
Došli spolu na trh.
U tržnice seděl a zevloval pes.
„Koukni, Kantove, to je ale pes,“ řekl Ponomarjov.
„Hrozně legrační,“ řekl Kantov.
„Hej, pejsku, pojď sem!“ křikl Ponomarjov a zacvakal zuby.
Pes přestal zevlovat a vydal se za Ponomarjovem nejdřív normálně, pak děsně pomalu, potom už se plížil, pak se plazil po břiše, nakonec se obrátil břichem vzhůru a po hřbetě popolézal k Ponomarjovovi.
„Takovej hodnej pejsek,“ řekl Ponomarjov. „Vezmu si ho domů.“
konec prosince 1929 – 2. leden 1930
17
Jedna moucha udeřila do čela pána, který běžel kolem, prošla mu skrz hlavu a vyšla zátylkem. Pán s příjmením Děrnjatin byl dost překvapen: zdálo se mu, že mu cosi prosvištělo mozkem a na zátylku že mu pukla pokožka a zalechtalo to. Děrnjatin se zastavil a pomyslel si:
„Co by to mohlo znamenat? Vždyť jsem v mozku naprosto jasně slyšel zasvištění. Nic takového mi nejde do hlavy, abych dokázal pochopit, o co tu jde. V každém případě je to pocit vzácný, řekněme je to něco jako bolení hlavy. Víc ale o tom přemýšlet nebudu, budu pokračovat v běhu.“
S těmito myšlenkami běžel pan Děrnjatin dál, ale ať běžel, jak chtěl, už mu to prostě nešlo. Na modré stezce Děrnjatin špatně našlápl a tak tak že neupadl, musel dokonce zamávat rukama ve vzduchu.
„Dobře že jsem nespadl,“ pomyslel si Děrnjatin, „to bych si rozbil brýle a přestal bych vidět směřování cest.“
Dál šel Děrnjatin krokem a opíral se přitom o svou hůlku. Stíhala ho však jedna hrozba za druhou. Děrnjatin zazpíval jakousi píseň, aby rozptýlil své neutěšené myšlenky. Písnička byla veselá a natolik zvučná, že se do ní Děrnjatin vžil a zapomněl i na to, že kráčí po modré stezce, po které v oněch denních hodinách jezdívaly závratnou rychlostí automobily. Modrá stezka byla velice uzoučká, takže bylo dost obtížné uskočit před automobilem do strany. Proto byla považována za nebezpečnou trasu. Opatrní lidé chodili po modré stezce ostražitě, aby nezemřeli. Smrt tu na chodce čekala na každém kroku ať v podobě automobilu nebo v podobě stěhovacího vozu, případně v podobě povozu s kamenným uhlím. Děrnjatin se ani nestihl vysmrkat, když se na něj vyřítil obrovský automobil. Děrnjatin vykřikl „Umírám!“ a uskočil stranou. Tráva se před ním rozestoupila a on upadl do vlhkého příkopu. Automobil projel s rachotem kolem a zdvihl nad střechu prapor bolestných stavů. Lidé v automobilu byli přesvědčeni, že Děrnjatin zahynul, smekli proto své pokrývky hlav a dál už jeli prostovlasí.
„Nevšimli jste si, pod která kola spadl ten děda? Pod přední nebo pod zadní?“ optal se pán oděný do rukávníku, tedy ne do rukávníku, nýbrž do kapuce. „Já mám,“ povídal ten pán, „hrozně nachlazené čelisti a ušní lalůčky, a proto chodím vždycky v téhle kapuci.“
Vedle pána seděla v automobilu dáma, pozoruhodná svými rty. „Já,“ řekla dáma, „se bojím, aby nás snad neobvinili z vraždy toho pocestného.“
„Coto? Coto?“ ptal se pán a odhrnoval si od ucha kapuci.
Dáma zopakovala své znepokojení.
„Ne,“ řekl pán v kapuci, „vražda se trestá jen v těch případech, když se zabitý podobá dýni. Kdepak my. Kdepak my. My za smrt pocestného vinu nenesem. On sám přece vykřikl: ‚Umírám!‘ My jsme pouze svědkové jeho náhlého skonu.“
Madam Anet se usmála pozoruhodnými rty a řekla si pro sebe: „Antone Antonoviči, vy umíte šikovně vybruslit ze skrumáže.“
A pan Děrnjatin ležel s roztaženýma rukama a nohama ve vlhkém příkopu. A automobil už byl tentam. Děrnjatin již pochopil, že neumřel. Smrt v podobě automobilu ho minula. Vstal, očistil si rukávem oblek, naslinil prsty a vydal se po modré stezce dohánět čas.
Rodina Rundadarových bydlela v domě u tiché říčky Svirečky. Otec Rundadarov, Platon Iljič, měl v oblibě vědomosti vysokého rozletu: matematika, potrojná filosofie, geografie Edemu, Vintvivékovy knihy, učení o smrtících úderech a nebeská hierarchie Dionýsia Areopagity patřily k nejoblíbenějším naukám Platona Iljiče. Dveře domu Rundadarových byly otevřeny všem tulákům, kteří navštívili posvátná místa naší planety. Příběhy o létajících horách, s nimiž přicházeli otrhanci z Nikitinské svobody, byly v domě Rundadarových vítány s živou a napjatou pozorností.
Platon Iljič shromažďoval dlouhé záznamy o detailech létání velkých hor i menších kopců. Mezi všemi vzlety se zvlášť vyjímal vzlet Kapustinského kopce. Jak známo, Kapustinský kopec vzlétl za noci, asi kolem páté, a vyvrátil cedr i s kořeny. Od místa vzletu k nebi se kopec nezdvíhal srpovitým způsobem jako všecky ostatní kopce, nýbrž po přímé linii, a nepatrně přitom zakolísal až ve výšce 15−16 kilometrů. A vítr, vanoucí do kopce, prolétal skrze něj, aniž jej srážel z cesty, jako kdyby kopec s křemenitým podložím ztratil svou neprostupnou vlastnost. Skrz kopec kupříkladu proletěla kavka. Proletěla jako skrze mrak. Shoduje se na tom hned několik svědků. Bylo to v rozporu se zákony létajících kopců, ale fakt zůstává faktem, a tak jej Platon Iljič zanesl do seznamu detailů Kapustinského kopce.
Denně se u Rundadarových scházeli vážení hosté a hodnotili známky zákonů alogického řetězce. Mezi váženými hosty byli: profesor železných drah Michail Ivanovič Dundukov, igumen Mirinos II. a plechariziasta Stefan Děrnjatin. Hosté se vždycky sešli ve spodní jídelně, usadili se za dlouhatánský stůl a na ten stůl byly postaveny obyčejné necky s vodou. Hosté rozprávěli a uplivovali si přitom do necek: takový byl v rodině Rundadarových zvyk. Samotný Platon Iljič seděl s bičíkem. Čas od času jej máčel ve vodě a švihal s ním po prázdném stolu. Tomu se říkalo „hřmotit nástrojem“.
V devět hodin se objevila manželka Platona Iljiče Anna Maljajevna a vedla hosty ke stolu. Hosté jedli tekuté i pevné pokrmy, poté přilezli po čtyřech k Anně Maljajevně, líbali jí ručku a usadili se k čaji.
Při čaji vyprávěl igumen Mirinos II. o případu, k němuž došlo před čtrnácti lety. Igumen prý tehdy seděl u sebe přede dveřmi na schodech a krmil kačeny. Vtom z domu vyletěla moucha, kroužila a kroužila, a pak udeřila igumena do čela. Udeřila ho do čela, prošla hlavou skrz, ven unikla zátylkem a vlétla zpátky do domu. Igumen zůstal sedět na schodech a nadšeně se usmíval, že konečně na vlastní oči spatřil zázrak.
Když ostatní hosté vyslechli Mirinose II., uhodili se čajovými lžičkami po rtech a po ohryzku na znamení, že večer je u konce. Poté nabyl rozhovor frivolní povahy. Anna Maljajevna opustila místnost a plechariziasta Děrnjatin zapředl hovor na téma Žena a květiny.
Stávalo se také, že někteří z hostů zůstali na noc. V tom případě se srazilo pár skříní a na skříně uložili Mirinose II. Profesor Dundukov spal v jídelně na klavíru a pan Děrnjatin ulehl do postele ke služebné Rundadarových Máše. Většinou se ovšem hosté rozcházeli domů. Platon Iljič za nimi osobně zamkl dveře a šel k Anně Maljajevně. Se zpěvem se po řece Svirečce plavili nikitinští rybáři. A za rybářských písní rodina Rundadarových usínala.
Kapitola II.
Platon Iljič Rundadar se zasekl ve dveřích své jídelny. Zapřel se lokty v zárubních, nohama vrostl v prkennou podlahu, vytřeštil oči a stál.
1929−1930
18
„Dnes vás seznámím s materiály, které jsem sestavil o trojím zbudování světa a všech věcí,“ řekl Platon Iljič Rundadar shromážděným hostům. Chyběl jen plechariziasta Děrnjatin. Zato Michail Ivanovič Dundukov seděl s tvářemi jak balony.
„Já vím,“ řekl igumen Mirinos II., „všechny věci se podobají domu o třech podlažích − a svět, to jsou tři stupně do přístřeší Božího. Pak mi ale řekněte, kde je to trojí dělení v židli? Nebo ve stole? Nebo v těchhle neckách?“
1929−1930
19
Pan Děrnjatin, známý plechariziasta, se rozhodl vybudovat uprostřed města Petěrburgu dočista opravdovou pyramidu. Za prvé se na té pyramidě bude sedět líp než na střeše a za druhé je možné zřídit v pyramidě místnost a tam pak spát
1930
20
Jistý inženýr si vytyčil úkol postavit napříč Petěrburgem velikánskou cihlovou zeď. Promýšlí, jak toho dosáhnout, celé noci nespí, rozvažuje. Postupně se utvoří kroužek inženýrských myslitelů a vypracuje se plán výstavby zdi. Je rozhodnuto stavět zeď v noci, a to tak, aby bylo všechno vybudováno za jednu jedinou noc, takže by to pro všechny bylo překvapení.
Jsou najímáni dělníci. Rozdílejí se úkoly. Městské úřady jsou podrženy stranou – a konečně nadchází noc, kdy má být zeď vybudována. Se stavbou zdi jsou obeznámeni pouze čtyři lidé. Dělníci a inženýři dostávají přesné instrukce, kam si má kdo stoupnout a co má dělat.
Díky přesnému propočtu se za jedinou noc podaří zeď vztyčit.
Na druhý den je v Petěrburgu poprask. Všecek zmaten je i vynálezce zdi. K čemu tu zeď použít, neví ani on sám.
1930
