dauphin

Píseň a Abendlandu v próze. Uhrančivý text, chvála civilizace Západu a jejího vrcholu, křesťanského středověku. Kniha myšlení, které snese jediné srovnáni v esejistice Josefa Šafaříka a odvaze a rytmu Luise Ferdinanda Célina.

50 číslovaných kusů s originální fotografii Jana Horáčka, signováno a dalších 100 s autorským tiskem této. Cena číslovaných kusů 498 Kč.

Náklad 800 ks, V2 grafický karton 107 x 177 mm, 138 stran

Je to nejlepší ohrazení světa.
Tak lehké jako vzduch.
Silnější než whisky. Levnější než střelný prach.
Celé z oceli a kilometry dlouhé.
Takové zvíře, které by přes něj přešlo, se nenarodilo.
Pánové, přijměte výzvu a přiveďte váš dobytek!
John Warne Gates, prodejce ostnatého drátu, Texas 1871

Přeložil Tomáš Kybal

Dva spisy, jež na sebe navazují a mnohdy jsou vydávány v jednom svazku jako "pojednání o kráse", jednoho z nejvýznamnějších německo-českých filozofů, který bývá považován za předchůdce analytické filozofie; v tomto spise mohou být tedy hledány kořeny analytické estetiky, která je v českém prostředí stále nepříliš reflektovaná.

Přeložil Jaromír Loužil

"... V hlubinách odpočívají v pokoji nesčetné vraky, kterých se zmocnily koráli a chaluhy. Těla mužů nakrmila moře a jejich lebky slouží za úkryt drobounkým rybkám, vykukujícím z očnic jako jiskřivé pohledy..."

Největší ponorka na světě je kniha o největší ponorce na světě, která uspokojí všechny znalce hlubinné literatury (a detektivek).

Přeložil Tomáš Kybal.

Před několika lety (2005) oznámil britský nakladatel Jamie Byng (Canongate) na frankfurtském knižním veletrhu spouštění velmi ambiciózního mezinárodního nakladatelského projektu Mýty. Autoři různých zemí se v jeho rámci pokoušejí znovu uchopit či aktualizovat některé z klasických mýtických příběhů, antických, biblických aj. Tato díla pak vycházejí v překladech v jazycích zúčastněných zemí. U nás se do projektu zapojilo vydavatelství Argo a už stihlo vydat několik próz této řady, např. Penelopiáda (Mýtus o Penelopě a Odysseovi) od Margaret Atwoodové nebo Helma hrůzy (Mýtus Thésea a Mínótaura) od Viktora Pelevina či původní český román Pole a palisáda Miloše Urbana. Ve Slovinsku se Mýtů účastní dnes největší tamní nakladatelství Mladinska knjiga.

Vedle účasti vydavatelské však také do korpusu textů přispěli dva slovinští autoři, a to ti dnes nejuznávanější: Drago Jančar s románem Graditelj (Stavitel) s Daidalovským tématem a Feri Lainšček s románem Nedotakljivi (Nedotknutelní). Zatímco Jančar je u nás svými prózami i esejemi velmi dobře znám, Lainšček již méně. Z Lainščkova již poměrně bohatého opusu je přeložen jediný román Halgato. Přitom doma si co do čtenářské (i kritické) obliby s Jančarem vůbec nezadá. Lainščkovi Nedotknutelní (nominace na cenu za román roku 2008) mají přitom nárok nalézt dobrou odezvu i v českém kontextu.

Jako výchozí mýtus svého románu si Lainšček vybral příběh o čtvrtém hřebu Kristova kříže, jinak řečeno o stigmatu, který si pro svou údajnou vinu na Kristově smrti v sobě nesou příslušníci cikánského etnika (ať je to jak chce vhodné či správné označení, volím ho ve shodě s autorským záměrem a autorem používanou podobou, který ho dává do úst příslušníkovi tohoto etnika). Lainšček v románu sleduje osudy tří generací cikánského rodu v průběhu 20. století, jejich cestu Balkánem od skutečného kočování těch prvních po jejich pozvolné usazení kdesi ve východním Slovinsku u fiktivních obcí Veliki a Mali Panon (přesnější lokace není určena, ale odkaz na Panon(skou nížinu) i reálný fakt, že právě v Zámuří jich je dnes ve Slovinsku nejvíc, zasazuje děj právě sem). Velice vnímavě je nahlížena proměna jejich původního nomádství a vývoj vztahu ke gadžům od více méně nezávislého, přes respektující, ale neinterferující a poměrům se podřizující (vstup cikána Lutviji do komunistické strany, aby si vydobyl zavedení elektřiny), přes represivní (pašeráctví, erotické služby apod., postihované zákonem bílých) až po ostrakizující. Příběh je tu jakoby paralelní se Šmausovým románem Děvčátko, rozdělej ohníček: rýsuje se tu cesta cikánů stoletím a konfrontace s tlakem principů i zákonů bílé civilizace, jíž jsou nuceni se přizpůsobovat a hledat si svůj způsob života (od broušení nožů a cirkusáctví na začátku přes pašování džín z kapitalistické Itálie, po střet s moderní mafiánským paralelním světem). A v tom podléhání vždy něco ztrácejí – vyrovnanost, svobodu, nezávislost (finanční i drogovou). Až po nejmladšího z pokolení, po člena "ztracené" generace bez vzdělání, práce, budoucnosti, který si na vlakovém nádraží na hajzlu píchá heroin.

Tam se román zastaví. Dospěl k temnému a bezútěšnému dnešku a říká: cesta, která z toho vede, bude dlouhá. Na ni odvádí otec svého závislého syna. Je to dno? Bod nula? Odrazí se od něj? Nebo je to bude jen dál stahovat níž a níž do tekutých písků? Kde je to vykoupení z toho prapůvodního cikánova provinění, který jediný se uvolil ukovat hřeby pro Kristovo ukřižování? Nebo potrvá to prokletí věčně?

Lainšček napsal citlivý a nesmírně čtivý román, který otevírá řadu nepříjemných otázek nejen o cikánech, ale i o nás samých. Bylo by dobré vědět, že jejich břímě se dotýká i nás.

Přeložil Aleš Kozár

Povídky v knize Poslední smečka dingů vyprávějí o tragédii, jež se přihodila rodovým společenstvím poté, co na jejich území začali přicházet bílí lidé. Způsob života Aboriginů, jejich tradice, zvyky, víra i rovnováha, již nastolili během desítek tisíců let v soužití s divokým a nehostinným prostředím, to vše vzalo za své po setkání s mocnou civilizací bělochů.

Povídky vyprávějí o lidech i krajinách, o nichž se toho běžně mnoho nedozvíme. Vyprávějí nejen o dramatu jednotlivých lidských osudů, nýbrž také o dramatu zvířat, stromů i krajiny, jež jsou neoddělitelnou součástí života každého Aborigina a jeho neobyčejného chápání světa. To, že se podobné věci již v dějinách přihodily, australským domorodcům nemůže přinést žádnou útěchu, jejich vysněná země Arnhem na severu Austrálie, oblast Kakadu i další prostory jejich rodné země se postupně staly národními parky a turistickými atrakcemi. Společnosti profitují na troskách domovů původních obyvatel, ale svět se točí dál. Civilizace se rychle rozvíjí a útočí - nemilosrdně, lhostejně.
Wongar v krátkých příbězích podobných drobným medailonům či hororovým bajkám s hlubokou ironií popisuje tragédii, která dostihla jeho hrdiny i jejich svět. Nemohou jí vzdorovat, proto se smiřují se svým osudem, neboť jsou přesvědčeni, že ti, kdo ničí a boří jejich vesnice, berou jim vodu i vzduch, zabíjejí dingy, které považují za své bratry, jim už nebudou moci ublížit, až odejdou do Bralgy – země mrtvých. Snad proto jich tam tolik odchází dobrovolně, neboť jsou přesvědčeni, že následují své předky, a snaží se tam dostat dříve, než jim bílí lidé promění duši.
Podivuhodné příběhy psané neobyčejným jazykem hovoří o hořké skutečnosti, o zániku prastarého světa a pravděpodobně i posledních původních společenství na této planetě. Wongar zdůrazňuje, že Aboriginové se nikdy nepovažovali za pány prostředí, v němž žili, nýbrž pouze za jeho přirozenou součást. Nutí čtenáře, aby si kladl otázky, zda vůbec někdo projevil zájem o to, aby se dozvěděl cokoli o nepsaných zákonech, tradicích a obyčejích, o něž se tento svět po tisíce let opíral, aby obstál v nehostinných přírodních podmínkách. Pro většinu domorodců byla poušť jediným domovem a příbytek vyhrabaný v zemi jediným útočištěm, dingo nejbližší spřízněnou duší.

Wongarovy povídky nevyvolávají nenávist či hořkost. Je z nich pouze cítit tupá bolest a snad i rozpaky. Nabízí čtenáři, který sebere několik kusých drobečků příběhů, představu, že v nich mohou přežít úlomky světa, který již vlastně neexistuje.

Přeložila Hana Jovanovič