dauphin

Píseň a Abendlandu v próze. Uhrančivý text, chvála civilizace Západu a jejího vrcholu, křesťanského středověku. Kniha myšlení, které snese jediné srovnáni v esejistice Josefa Šafaříka a odvaze a rytmu Luise Ferdinanda Célina.

50 číslovaných kusů s originální fotografii Jana Horáčka, signováno a dalších 100 s autorským tiskem této. Cena číslovaných kusů 498 Kč.

Náklad 800 ks, V2 grafický karton 107 x 177 mm, 138 stran

Je to nejlepší ohrazení světa.
Tak lehké jako vzduch.
Silnější než whisky. Levnější než střelný prach.
Celé z oceli a kilometry dlouhé.
Takové zvíře, které by přes něj přešlo, se nenarodilo.
Pánové, přijměte výzvu a přiveďte váš dobytek!
John Warne Gates, prodejce ostnatého drátu, Texas 1871

Přeložil Tomáš Kybal

Dva spisy, jež na sebe navazují a mnohdy jsou vydávány v jednom svazku jako "pojednání o kráse", jednoho z nejvýznamnějších německo-českých filozofů, který bývá považován za předchůdce analytické filozofie; v tomto spise mohou být tedy hledány kořeny analytické estetiky, která je v českém prostředí stále nepříliš reflektovaná.

Přeložil Jaromír Loužil

"... V hlubinách odpočívají v pokoji nesčetné vraky, kterých se zmocnily koráli a chaluhy. Těla mužů nakrmila moře a jejich lebky slouží za úkryt drobounkým rybkám, vykukujícím z očnic jako jiskřivé pohledy..."

Největší ponorka na světě je kniha o největší ponorce na světě, která uspokojí všechny znalce hlubinné literatury (a detektivek).

Přeložil Tomáš Kybal.

Před několika lety (2005) oznámil britský nakladatel Jamie Byng (Canongate) na frankfurtském knižním veletrhu spouštění velmi ambiciózního mezinárodního nakladatelského projektu Mýty. Autoři různých zemí se v jeho rámci pokoušejí znovu uchopit či aktualizovat některé z klasických mýtických příběhů, antických, biblických aj. Tato díla pak vycházejí v překladech v jazycích zúčastněných zemí. U nás se do projektu zapojilo vydavatelství Argo a už stihlo vydat několik próz této řady, např. Penelopiáda (Mýtus o Penelopě a Odysseovi) od Margaret Atwoodové nebo Helma hrůzy (Mýtus Thésea a Mínótaura) od Viktora Pelevina či původní český román Pole a palisáda Miloše Urbana. Ve Slovinsku se Mýtů účastní dnes největší tamní nakladatelství Mladinska knjiga.

Vedle účasti vydavatelské však také do korpusu textů přispěli dva slovinští autoři, a to ti dnes nejuznávanější: Drago Jančar s románem Graditelj (Stavitel) s Daidalovským tématem a Feri Lainšček s románem Nedotakljivi (Nedotknutelní). Zatímco Jančar je u nás svými prózami i esejemi velmi dobře znám, Lainšček již méně. Z Lainščkova již poměrně bohatého opusu je přeložen jediný román Halgato. Přitom doma si co do čtenářské (i kritické) obliby s Jančarem vůbec nezadá. Lainščkovi Nedotknutelní (nominace na cenu za román roku 2008) mají přitom nárok nalézt dobrou odezvu i v českém kontextu.

Jako výchozí mýtus svého románu si Lainšček vybral příběh o čtvrtém hřebu Kristova kříže, jinak řečeno o stigmatu, který si pro svou údajnou vinu na Kristově smrti v sobě nesou příslušníci cikánského etnika (ať je to jak chce vhodné či správné označení, volím ho ve shodě s autorským záměrem a autorem používanou podobou, který ho dává do úst příslušníkovi tohoto etnika). Lainšček v románu sleduje osudy tří generací cikánského rodu v průběhu 20. století, jejich cestu Balkánem od skutečného kočování těch prvních po jejich pozvolné usazení kdesi ve východním Slovinsku u fiktivních obcí Veliki a Mali Panon (přesnější lokace není určena, ale odkaz na Panon(skou nížinu) i reálný fakt, že právě v Zámuří jich je dnes ve Slovinsku nejvíc, zasazuje děj právě sem). Velice vnímavě je nahlížena proměna jejich původního nomádství a vývoj vztahu ke gadžům od více méně nezávislého, přes respektující, ale neinterferující a poměrům se podřizující (vstup cikána Lutviji do komunistické strany, aby si vydobyl zavedení elektřiny), přes represivní (pašeráctví, erotické služby apod., postihované zákonem bílých) až po ostrakizující. Příběh je tu jakoby paralelní se Šmausovým románem Děvčátko, rozdělej ohníček: rýsuje se tu cesta cikánů stoletím a konfrontace s tlakem principů i zákonů bílé civilizace, jíž jsou nuceni se přizpůsobovat a hledat si svůj způsob života (od broušení nožů a cirkusáctví na začátku přes pašování džín z kapitalistické Itálie, po střet s moderní mafiánským paralelním světem). A v tom podléhání vždy něco ztrácejí – vyrovnanost, svobodu, nezávislost (finanční i drogovou). Až po nejmladšího z pokolení, po člena "ztracené" generace bez vzdělání, práce, budoucnosti, který si na vlakovém nádraží na hajzlu píchá heroin.

Tam se román zastaví. Dospěl k temnému a bezútěšnému dnešku a říká: cesta, která z toho vede, bude dlouhá. Na ni odvádí otec svého závislého syna. Je to dno? Bod nula? Odrazí se od něj? Nebo je to bude jen dál stahovat níž a níž do tekutých písků? Kde je to vykoupení z toho prapůvodního cikánova provinění, který jediný se uvolil ukovat hřeby pro Kristovo ukřižování? Nebo potrvá to prokletí věčně?

Lainšček napsal citlivý a nesmírně čtivý román, který otevírá řadu nepříjemných otázek nejen o cikánech, ale i o nás samých. Bylo by dobré vědět, že jejich břímě se dotýká i nás.

Přeložil Aleš Kozár

Román, o kterém se ve Slovinsku v poslední době mluvilo asi nejvíc, je Čefurji raus! filmového režiséra a scénáristy Gorana Vojnoviće. A to nejen v kontextu literárním a kulturním. Pozornost i té části veřejnosti, která současnou literaturu sleduje jen okrajově nebo vůbec, se k němu obrátila ve chvíli, kdy začal být kriminalizován. Některé z kapitol románu daly slovinské policii důvod autora obvinit z hanobení slovinské policie a jejího nactiutrhání. Následovaly protesty literární veřejnosti, která se vyšetřovatelům snažila vysvětlit rozdíl mezi fikčním světem románu a světem reálným a jejich naprostou nezávislost a nepoměřitelnost. Je evidentní, že celé "haló" muselo skončit stažením obvinění vůči autorovi. Zároveň však bdělá slovinská policie vyvolala pobavení slovinské veřejnosti, jak důkladně sleduje současné literární dění.

Vojnovićova prvotina však budila emoce i z jiných důvodů, a to mezi čtenáři samotnými. Dotýkala se totiž bolestného tématu dnešního Slovinska, totiž přistěhovalců, zejména těch z "jihu", tedy hlavně zemí bývalé Jugoslávie "na jih od řeky Kolpy", zde hanlivě označovaných za "čefury" (faktem ovšem je, že toto označení také používají i sami příslušníci této specifické sociální skupiny v "nehanlivém" smyslu, trochu podobně jako u nás označení "cikáni"). Je to poměrně zřetelně vymezitelná (původem, jazykem, obtížnou asimilovatelností a dalšími "návyky", o nichž Vojnović v knize hovoří) sociální skupina, již má většinové slovinské obyvatelstvo problém akceptovat v její jinakosti. Obtížně si hledají práci, obtížně se ve společnosti prosazují, uzavírají se ve svém prostředí a komunitě, jejímž symbolem se stalo lublaňské sídliště Fužiny.

Příběh Vojnovićova románu vypráví právě o konfrontaci těchto dvou prostředí. Je psán formou jakéhosi návodu k pochopení minority, vysvětlujícím proč a jak to v tomto prostředí funguje (názvy kapitol např. proč čefurové nemluví o sexu, proč je slovinská policie na hovno, proč mě Slovinsko sere, proč čefur pouští muziku v autě na plný pecky atd.). Všechna trápení minority pak demonstruje mladík Marko, zápasící se stereotypy svého prostředí, z něhož nemůžete vystoupit – nedokáže najít cestu ke slovinskému prostředí, kterým se naučí pohrdat, ale i při návratu dolů do Bosny, odkud jeho rodiče před časem přišli a kde mají část své rodiny, cítí, že je cizí, nedokáže se sžít ani s jedním z těchto světů. Román je psán pro tuto sociální skupinu charakteristickým jazykem, tedy směsicí slovinštiny (menšinově) a příslušného jazyka země původu toho kterého čefura, bosenštiny, chorvatštiny, srbštiny atd. Není to však Vojnovićův objev, prvně literárně zachytil tento jazyk prozaik Andrej Skubic v románech DHořký med a DFužinské blues. Vojnović tento jazyk používá ve dvou podobách, v přímých řečech je jeho jazyk silně "čefurský", řada gramatických tvarů je přejímáno z bosenštiny (futurum će), zatímco ve vyprávění hlavní postavy čefura Marka je výchozím jazykem (gramaticky, syntakticky) slovinština obohacená o "jižní" slovní zásobu (zejm. barvité vulgarismy). Jazyk, jeho šťavnatost tvoří jeden z důvodů úspěchu románu u čtenářů; na druhou stranu zakotvuje příběh a postavy do konkrétní sociální situace, takže je prakticky nemožné román přeložit, aniž by se ztratila tato jeho signifikantnost.

Příběh mladíka Marka, který se snaží o hledání svého místa na slunci, poukazuje na stíny současné slovinské společnosti. Své autochtonní menšiny – maďarskou a italskou – vybavila poměrně luxusními národnostními právy, které má málokterá menšina v Evropě, pokud vůbec některá (např. zaručeného poslance v parlamentu s právem veta u zákonů, které se menšin dotýkají), na druhou stranu další nově příchozí menšiny – srbskou, bosenskou, chorvatskou aj., z nichž se mj. rekrutují tzv. izbrisani-vymazaní, tedy lidé, zbavení občanství pro podezření ze spolupráce s bývalou JLA v době války ve Slovinsku, resp. nedostatečně vyjádřených sympatií k nově vzniklé republice. Marko je terčem posměchu – ve škole pro svůj nedokonalý jazyk, oblékání, sociální status. Z toho pramení také jeho komplex méněcennosti, patrný např. při jízdě výtahem s televizní moderátorkou, která se mu sice líbí, ale ví, že na ni prostě "nemá", jsou navzájem v naprosto nerovném sociálním postavení. Na policii je s ním nakládáno jako s apriori kriminálníkem atd. A on sám se do této vynucené pozice začne stylizovat – provokuje pomalu jízdou autem po městě s naplnou puštěnou hudbou, vykašle se na košíkovou, která byla dlouho jeho jedinou možností prosadit se, získat si respekt, vypraví se zmlátit řidiče autobusu, který je udal policii, podpálí skládku všeho možného mezi paneláky. Proto je nakonec otcem vypakován a posazen do vlaku dolů do Bosny k prarodičům, aby byl z očí slovinské policii. Pro něj to možná bude záchrana před možným vězením, ale rozhodně ne vysvobození ze svého údělu. I tady vystoupí do popředí jeho jinakost, nesounáležitost se staronovým prostředím (vlastí rodičů, kam jezdívali každé léto na dovolenou). Vojnovićův román končí otázkou: jak dlouho ještě budeme muset ve svém domově hledat svůj domov a sami sebe?

Možná, že odezvou na palčivost této otázky bylo to, že se Čefurové, raus stal v červnu románem roku 2008 (cena Kresnik vydavatelství Delo).

Přeložil Aleš Kozár

Ginsbergovo Kvílení a následný skandální soudní proces? Ferlinghettiho sbírka Lunapark v hlavě, která postupně dosáhne nákladu milion výtisků? Básníci, kteří odmítají své verše tisknout a chtějí je posluchačům za podpory jazzových skupin raději jen veřejně deklamovat. Do takové atmosféry vstupuje v roce 1963 sbírka nenápadného názvu autora nenápadného jména: The branch will not break/Tahle větev se nezlomí v té době šestatřicetiletého Jamese Wrighta.

Sbírka The branch will not break vyšla poprvé v roce 1963. Obsahuje zhruba pětačtyřicet většinou kratších básní, témata jsou především přírodní, výrazně řidčeji sociální a zcela výjimečně snad až dobově politická.

Kdyby měli studenti americké literatury najít mezi některou z beatnických sbírek a Wrightovými verši co nejvíc rozdílů, nemohli by dostat snadnější úkol. Tam, kde je dobový kontext mnohomluvný, sebevědomý a společenský, tam je Wright tichý, pokorný a niterný. Tam, kde beatnici osočují a šokují, Wright šeptá a konejší.

Básník v první řadě konejší svou rozbolavěnou duši? právě ve verších nachází ochranu před samotou, smrtí a temnotou. Přitom právě slovo dark se stává nejčastěji užívaným Wrightovým výrazem. Své neurózy a chmury před čtenářem nezastírá, neskrývá je pod lacinou pastorální lyriku, na druhé straně se jimi ani nepyšní, nehonosí se možností vypsat se z nich. Básník s nimi žije. Žije jim navzdory.

Přeložil Aleš Palán

Povídky v knize Poslední smečka dingů vyprávějí o tragédii, jež se přihodila rodovým společenstvím poté, co na jejich území začali přicházet bílí lidé. Způsob života Aboriginů, jejich tradice, zvyky, víra i rovnováha, již nastolili během desítek tisíců let v soužití s divokým a nehostinným prostředím, to vše vzalo za své po setkání s mocnou civilizací bělochů.

Povídky vyprávějí o lidech i krajinách, o nichž se toho běžně mnoho nedozvíme. Vyprávějí nejen o dramatu jednotlivých lidských osudů, nýbrž také o dramatu zvířat, stromů i krajiny, jež jsou neoddělitelnou součástí života každého Aborigina a jeho neobyčejného chápání světa. To, že se podobné věci již v dějinách přihodily, australským domorodcům nemůže přinést žádnou útěchu, jejich vysněná země Arnhem na severu Austrálie, oblast Kakadu i další prostory jejich rodné země se postupně staly národními parky a turistickými atrakcemi. Společnosti profitují na troskách domovů původních obyvatel, ale svět se točí dál. Civilizace se rychle rozvíjí a útočí - nemilosrdně, lhostejně.
Wongar v krátkých příbězích podobných drobným medailonům či hororovým bajkám s hlubokou ironií popisuje tragédii, která dostihla jeho hrdiny i jejich svět. Nemohou jí vzdorovat, proto se smiřují se svým osudem, neboť jsou přesvědčeni, že ti, kdo ničí a boří jejich vesnice, berou jim vodu i vzduch, zabíjejí dingy, které považují za své bratry, jim už nebudou moci ublížit, až odejdou do Bralgy – země mrtvých. Snad proto jich tam tolik odchází dobrovolně, neboť jsou přesvědčeni, že následují své předky, a snaží se tam dostat dříve, než jim bílí lidé promění duši.
Podivuhodné příběhy psané neobyčejným jazykem hovoří o hořké skutečnosti, o zániku prastarého světa a pravděpodobně i posledních původních společenství na této planetě. Wongar zdůrazňuje, že Aboriginové se nikdy nepovažovali za pány prostředí, v němž žili, nýbrž pouze za jeho přirozenou součást. Nutí čtenáře, aby si kladl otázky, zda vůbec někdo projevil zájem o to, aby se dozvěděl cokoli o nepsaných zákonech, tradicích a obyčejích, o něž se tento svět po tisíce let opíral, aby obstál v nehostinných přírodních podmínkách. Pro většinu domorodců byla poušť jediným domovem a příbytek vyhrabaný v zemi jediným útočištěm, dingo nejbližší spřízněnou duší.

Wongarovy povídky nevyvolávají nenávist či hořkost. Je z nich pouze cítit tupá bolest a snad i rozpaky. Nabízí čtenáři, který sebere několik kusých drobečků příběhů, představu, že v nich mohou přežít úlomky světa, který již vlastně neexistuje.

Přeložila Hana Jovanovič